Vynikající fotografie se dá udělat s dírkovou komorou. Tedy krabičky různé velikosti s dírkou, která propouští světlo dovnitř, kam umístíte film. Ano tak je to prosté.

Když jsem začínal, mým prvním opravdovým fotoaparátem byla Practika L, kterou jsem si levně dovezl s dvěma objektivy z NDR. Bylo mi tak 22 a prakticky jsem fotografoval všechno. Postupně jsem se orientoval na sociální dokument neboť jsem byl uhranut fotografiemi D.Arbusové.  V klubu fotografů se většinou mluvilo o tom kdo má jaký fotoaparát, objektiv či jaký zázračný filtr objevil. Komu se nehoupal na krku Pentacon Six, Canon nebo Nicon nebyl ten správný fotograf. Tak jsem podlehl stádnímu tlaku a pořídil si Nikon. Přesný typ už si nepamatuji, ale měl jsem k tomu dva objektivy 24 a 100 a na tu dobu vymoženost a to automatické měření expozice. Pro sociální dokument  to byl vynikající foťák. Pak ale soudruzi usoudili, že takové fotografie tedy ne a rovnou mou připravenou výstavu z ÚSP pro mentálně postižené ženy zakázali.

V té době jsem se začal zajímat o akt a díky zahraničním publikacím, které soudruhům nějakým záhadným způsobem unikly, jsem získal docela dobrý přehled. Pořídil jsem si tedy fotoaparát středního formátu Zenza Bronika. Vůbec si myslím a doporučil bych to  ,že pro akt jsou větší formáty vhodnější. Pokud tedy nefotíte něco na způsob „dokumentárního aktu“ A od té doby mě fotoaparáty  ,objektivy a jiné vymoženosti přestaly zajímat.

Co z toho plyne. Samozřejmě je to moje zkušenost, ale věřím, že všeobecně platná.

Když se najdete a víte přesně co chcete fotografovat, pořiďte si k tomu vhodný fotoaparát. Neexistuje takový, který se hodí na všechno. A když už ho máte, zapomeňte na ostatní a soustřeďte se na to ,co fotografujete. Podaří se vám pak z něj vymáčknout to nejlepší a stane se vaším druhým já.

Dobré světlo.