Nejsem praktikující věřící , ale člověk něčemu věřit musí. A tak přikládám malou úvahu o duši a to nejen člověka, ale třeba i místa / genius loci /. Duši mají i předměty člověkem vyrobené neboť jsou často spojeny s osudy lidí.

Jsem vysoce racionální člověk, ale mystický zážitek smrti mě donutil vidět tyto věci jinak. Když zemřela moje maminka, nebyl jsem u toho , ale viděl jsem ji asi hodinu potom. A můj vnitřní pocit byl tak silný, bezprostřední a hluboce se mě dotýkající, že o duši nemám pochybnosti. Protože to co jsem viděl už nebyla moje maminka ,ale prázdná schránka kterou duše opustila. Jsou lidé, ke kterým takto uniklé duše ještě krátce promlouvají než odejdou do dimenze kterou nejsme schopni pochopit. Představuji si ,že dobrá fotografie vzniká tehdy, když dokážeme navázat jakýsi pomyslný vztah s duší fotografovaného. Ne nadarmo se indiáni neradi fotili, protože měli pocit, že jim fotoaparát krade duši. Není to ale fotoaparát, to je jen stroj, jsme to my, kdo dokáže nalézt spojení s duševním stavem míst, věcí a lidí. Jak se to dělá těžko říct. Určitě to souvisí s tím, jak mi sami dokážeme otevřít svou duši k těmto podnětům. A to dokážeme tak že s věcmi, místy a lidmi komunikujeme ,místo toho abychom dělali jen přesnou reprodukci viděného . „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Antoine de Saint-Exupéry