Haló je tam někdo ?
Tak už skoro měsíc zde vedu jakýsi monolog v očekávání nějaké ozvěny a ta stále nepřichází. Skoro si říkám, že bych měl mlčet, abych nenarušoval to mrtvolné ticho. Nechce se mi věřit ,že by ti co snad čtou mé příspěvky se vším souhlasili ,neměli jiný názor nebo se nechtěli na něco zeptat.
Našel jsem blog Báry Šťastné ,která o tomto fenoménu vyčerpávajícím způsobem píše. Tak ho přikládám. V mém případě se sice nejedná o mail, či esemesku, ale v podstatě je to stejné.
„Když mi někdo dlouho neodpovídá na e-mail, na esemesku nebo na zprávu na Messengeru, obvykle si začnu myslet, že…
1. …je na mě naštvaný.
2. …moje zpráva (a tím i moje osoba) je pro něj naprosto nicotná a nedůležitá.
3. …napsala jsem něco, co způsobilo, že už se mnou nechce nikdy mluvit.
4. …chce dát najevo převahu tím, že mi schválně nebude dlouho odpovídat.
5. …můj e-mail se ztratil.
Na e-mailech a dalších kanálech digitální komunikace je trochu děsivé, že, jak všichni víme, dá se na ně odpovědět okamžitě. Většina z nás u sebe nosí chytrý telefon, díváme se na něj každou chvíli (podle průzkumů průměrně pětaosmdesátkrát denně) a ke svým mailům a textovým zprávám se dostaneme kdekoli a kdykoli. Odpověď zabere často jen pár desítek vteřin.
Jenže ve skutečnosti je to takhle: víme, že ten druhý by nám mohl odpovědět okamžitě, kdyby chtěl.
A v tom je právě háček.
Právě proto ve mně nezodpovězené zprávy vzbuzují smíšené pocity obav a nejistoty. Když mi kamarádka půl dne neodpoví na zprávu na Messengeru (přestože vidím, že si ji přečetla), přehrávám si v hlavě posledních pár dní, jestli jsem ji něčím nenaštvala. Když mi celebrita, se kterou mám dělat rozhovor, den a půl neodepíše na textovku, propadám beznaději, že s tak bídným novinářským červem jako jsem já se nikdy bavit nebude.
Nezodpovězená zpráva zkrátka dokáže způsobit malé vztahové drama, které se odehrává výhradně v hlavě odesilatele.
Ale na druhou stranu, když jsem to já, kdo neodpovídá na zprávu nebo na mail (a dělám to často: dneska jsem dostala 64 mailů a odeslala jsem jich 11), to je něco jiného. Důvody, proč neodpovídám, většinou nemají naprosto nic společného s mými city vůči odesilateli, a naopak mají hodně společného s mojí pracovní morálkou.
Tak tedy jednou provždy: když vám neodepisuju, neznamená to, že vás nemám ráda a že pro mě nejste důležití.
Tady jsou skutečné důvody, proč neodpovídám na vaše zprávy:
1. Protože se mi nechce udělat to, co po mně chcete, ale ještě se necítím na to, abych vám to přiznala.
2. Protože váš e-mail byl adresovaný několika lidem naráz, a tak jsem dělala mrtvého brouka a doufala, že se odpovědi ujme někdo jiný.
3. Protože se mě ptáte na něco, co by ode mě vyžadovalo nějaké zásadní rozhodnutí. Jako například: budu mít čas příští čtvrtek od 10:30?
4. Protože váš e-mail vypadal jako reklama, a tak jsem ho ani neotevřela.
5. Protože patříte k těm několika lidem, jejichž e-maily se bojím číst, takže je nechávám neotevřené i několik dní.
6. Protože jsem si úkol odpovědět na váš e-mail zapsala do svého denního seznamu úkolů a tím jsem získala dobrý pocit, že je to vlastně vyřešeno.
7. Protože jsem vám odpověděla: „teď toho mám moc, ale odpovím vám pořádně, až na to budu mít víc času,“ a tím jsem získala dobrý pocit, že už jsem vám odpověděla
8. Protože jsem odpověď odkládala už tak dlouho, že teď je mi to trapné, tak budu radši dál dělat mrtvého brouka.
Každopádně se vám hromadně omlouvám a ano, vím, že pokud se nezodpovězené e-maily počítají mezi hříchy, přijdu minimálně na sto tisíc let do očistce. Ne-li rovnou do pekla.“
