Stále více mě překvapuje jakási neúcta k pravidlům fotografického řemesla a stavby obrazu zvlášť. Ta se vyvíjela po staletí a nejsou výmyslem jednoho člověka. Vycházejí ze zkušeností lidí , výtvarníků ,kteří usilovali o harmonický a na emoce nejvíce působící obraz.
Velká většina začínajících fotografů to považuje za přítěž a odmítají si tato pravidla osvojit. Vychází to z přesvědčení , že jako jedinečné osobnosti mají právo a povinnost toho nedbat. Jejich porušování pak obhajují tím, že jim se to tak líbí ,že oni to tak cítí a tudíž je to správně. Jak velký omyl. Nějak si neuvědomují , že když fotografie prezentují tak se vystavují kritice ostatních lidí. A ti necítí jak autor. Aby mohli posoudit kvalitu a zdařilost obrazů / tedy aspoň ti poučenější / musí vycházet z nějakých obecných pravidel a zákonitostí. Posuzovaná fotografie pak není většinou natolik emočně přesvědčivá ,aby diváky donutila na pravidla zapomenout.
A tak jsou jejich práce přijímány u těch poučenějších negativně za což se velmi zlobí a žehrájí na nepochopení a naopak se nechají chlácholit těmi nepoučenými, kterým se líbí prakticky každá ostrá fotografie s kýčovitým obsahem. Je to stejné jako např. u houslového virtuosa. Může hrát jak to cítí ,ale pořád podle not.

.